Vyzvědači v Hořicích (20. - 22. 10. 2005)
Zase po roce jsme se rozhodli vyrazit na Vyzvědače, protože se nám tato akce loni velmi zalíbila. Původně nás mělo jen osm, ale nakonec jsme vyrazili v pěti. Protože Wessna si udělala pár dní před víkendem něco s nohou a dostala ji do sádry. Cody musel zůstat v práci a Tom musel něco zařizovat. A tak jsme nakonec vyrazili ve složení já, Bobo, Jenda, Chrobák a Karel. No co alespoň nám to vyšlo akorát do auta a nemusel nikdo jet vlakem. Do Hořic jsme dorazili bez problémů, akorát tam jsme chvilku bloudili, než jsme našli sokolovnu, kde se celá akce konala.
Když jsme dorazili byli jsme uvítáni tradičně chlebem a solí. Pak jsme si odložili věci a mohli jsme se zúčastnit hry než nám basketbalisti uvolní tělocvičnu. Této hry jsem se zúčastnila od nás pouze já, klukům se nějak nechtělo. Hra spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva a z každého vyběhl vždy jeden člen, tam kde se střetli si stříhli. Ten kdo vyhrál pokračoval dál a z toho družstva, kam patřil ten co prohrál vyběhl další človíček. Tak to šlo tak dlouho dokud se někdo nedostal na území druhého družstva, když se tam dostal, vzal si jednoho jejich člena a odvedl si ho k nim. A celá hra pokračovala znovu.
Poté už nám basketbalisti uvolnili místo a my jsme se mohli jít ubytovat. Po chvilce následovala rozdělení do družstev a vysvětlení pravidel. Pro nás dopadlo rozlosování do družstev takto: já a Bob jsme se dostali ke žlutým(ostatně stejně jako loni), Chrobák byl u zelených, Jenda u červených a Karel u modrých. Pravidla byla skoro stejná jako loni a stejně by to bylo nadlouho, takže je tady nebudu popisovat.
Potom jsme si zahráli nějaké soutěže nejdříve po družstvech. Např. seřadit se se zavázanýma očima podle velikosti, bez mluvení podle věku apod. Největší lahůdka byla asi se zavázanýma očima podle délky vlasů, ale i to jsme zvládli. Pak jsme se zahráli nějaký honičky a mohlo se jí spát. Někdo šel spát, někdo myslím šel zpívat u kytary a já jsem šla s nějakou partou hrát na chvilku ven na schovávanou. Asi po hodince jsme se vraceli zpátky do tělocvičny, ale mě se ještě nechtělo jít spát a tak jsme se dohodli s Kecalem a Jančou, že se půjdeme ještě na chvilku projít po Hořicích, třeba si alespoň něco zapamatujeme na zítřek. Asi po hodince po hodince a půl jsme se vrátili a šli jsme spát.
Ráno nás příjemně zbudila melodie Včelých medvídků na kterou nám Abyloti předváděli chvatnou rozcvičku. PO nějaké době se k nim přidalo i pár dalších, mezi nimi i my. A pak už nasnídat, vzít s sebou pár věcí a už se razilo ven a každý na svoje stanoviště. Mapy Hořic už jsme měli dobře nastudované, protože jsme je na rozdíl od loňského roku dostali večer. Před sokolovnou jsme se rozdělili na dvě části a každou odvedl někdo z Abylotů. Mysleli jsme, že nás odvádějí na naše stanoviště jako loni, ale to jsme se pletli. Po nějaké době bezcílného bloumání po Hořicích nás dovedli k autobusu. Do něho jsme měli nastoupit a zavázat si oči. A pak jsme vyjeli.
Nejdříve jsem si myslela, že nás chtějí pouze vyvést z míry a že celou dobu jezdíme pouze kolem Hořic, ale když už jsme jeli delší domu, tak mě to začalo být divné. Přeci jen proč by na to najímali autobus. No a po nějaké době jsme zastavili a mohli jsme si sundat pásky. Jelikož přes Dvůr jezdím občas domů byli mi hned jasné kde jsme. Ano správně byli jsme ve Dvoře Králové. Byl to celkem šok. Rozdali nám nové mapy a mohli jsme jít hrát. K této hře bych mnoho neříkala mnoho bylo to stejné jako loni a tak akorát malá citace z loňska: „Město bylo rozděleno na čtyři části (žlutá, modrá, červená a zelená). Úkolem každého týmu bylo splnit co nejvíce z 90 zadaných úkolů na území soupeře, ohlídat vlastní území před zvědavými „cizinci“, poznat stavby dle fotek, ulovit čtyři mobilní cíle, najít nepřátelská velitelství a splnit co nejvíce doplňkových úkolů.“ A navíc jsme museli ještě bránit naše území a schovávat se na územích cizích. Krátce po čtvrt na čtyři jsme se všichni sešli na autobusovém nádraží. My jsme dorazili poslední, ale to bylo určitě tím, že jsme to měli nejdál J. A pak už se jelo zpátky.
Když jsme se vrátili do Hořic a došli jsme zpátky do sokolovny, tak se akorát všichni najedli a přichystali a už jsme šli do bazénu.V bazénu to byla po celodenní námaze příjemná relaxace. Každý si ji užil podle svého, někdo jen tak plaval, někdo si zaskákal a nemálo lidí se naložilo do vířivky. Poté jsme se odebrali zpět a pak už hurá na večeři. K večeři byl výborný guláš a jako desert kobliha. Když jsme se vrátili zpátky následovalo vyhlášení. A jak to tedy popadlo letos? První jsme byli my (tedy žlutí) na druhém místě (myslím, že asi o sto bodů) byli zelení, těsně za nimi byli červení a poslední se umístili modří. Ale myslím, že všichni byli spokojeni. Dostali jsme letáčky Hořic, malé vyzvědače a samozřejmě hořické trubičky.
Večer byl volný program. Kdo chtěl mohl jít spát, jít ven, hrát pohybové hry, zpívat u kytary. Volba byla jen a jen na vás.
A v neděli ráno akorát zabalit, rozloučit se se zbytek a už hurá domů. Myslím, že tato akce byla stejně jako loni skvělá a doufám, že se tam zas za rok ukážeme J.
Racochejl
 |
|